Den 11 - přesun Mirissa

Klasické ráno, vstávání lehce před sedmou a balení. Jelikož Jirka včerejší noc nedostal dárek k vánocům a já chtěl, aby dárky dostali všichni stejně, tak jsem to nechal na ráno. Rozdávám malé dárečky, aby je v tom balení mohli rovnou přidat do batohu. 

Vyrážíme na snídani, jelikož Jirka s námi nebyl ani jednou v Chillu, tak míříme tam. Asi to číšníci s kuchařema rozjeli tolik, že ráno vyspávali a měli zavřeno. Jdeme proto do vedlejší restaurace, která měla jako jedna z mála otevřeno. Vajíčko, toasty, máslo, džem, kafe a čaj, to je to co po ránu chceme. 

Chtěli jsme jít na nádraží a vlakem do Nuwara Eliya, který jel v 8:30. Během snídaně se do restaurace vrátila z nádraží jedna rodina, že kvůli sesuvům půdy je uzavřena železnice.

Vymýšlíme novou trasu a volíme autobus do města Wellawaya. Cesta trvající méně než hodinu, plná spousty zatáček a nádherných výhledů. 

Přestupujeme na autobus do mesta Matara. Byla to ukrutně dlouhá cesta, ale přežili jsme jí. Vystupujeme na autobusovém nádraží v Mataře, rozlámaní a hladoví. Hledáme nějaký obchod nebo restauraci. Na rohu, přímo naproti nádraží měli velký výběr pečiva. Dáváme si do nosu a plánujeme kde se ubytujeme. Ptáme se na různé místa, kde se dá surfovat a zároveň je levné ubytováni. Dostáváme nějaké tipy a vybíráme si Mirissu.

Na nádraží jsme hledali autobus, nikdo nebyl schopný stoprocentně ukázat, kterým máme jet. Nastupujeme tedy do jednoho, který pravděpodobně jede naším směrem. Ještě se v autobuse ptám jedné paní, kouká skrz mě, ikdyž ví, že na ní mluvím. Řekne něco synovi a ten se otočí a kouká z okna. Tuto reakci jsem nečekal a vykolejila mě tak, že jsem neměl sílu a chuť se ptát dalších lidí. Vyrazili jsme, autobus prázdný a my sedíme někde v prostředku. Jedeme a na pětistech metrech autobus staví nejméně desetkrát a je narvaný k prasknutí. Netušíme, jak budeme vystupovat, když naše věci jsou u řidiče a my někde uprostřed. Naštěstí lidi vystupovali a do Mirissi dorazilo pouze pár pasažérů. 

Vystupujeme a začíná pršet a stmívat se, my bez ubytování. Jdeme po hlavní ulici a první kdo nás oslovil nabízel ubytováni u sebe doma. Jdeme se kouknout, pokoj temný a pouze 3 postele. Pokračujeme tedy v cestě a jdeme se zeptat do jednoho obchodu s oblečením, kde nám majitelka nabídla 2 pokoje u sebe doma. Ukázala fotky, vypadalo to relativně dobře, proto se jdeme podívat. Říkala, že nás tam dovede její otec. 

Otec přijel na kole, byl to ten samý člověk, který nám nabízel pokoj jako první. Ihned říkáme, že to nechceme, ale prý to neni toto ubytování. 

Jdeme tedy s ním a přicházíme k velikému domu. Jirka s holkami se jdou podívat a jelikož nemáme po celém dni sílu hledat něco dalšího, tak to bereme. 

Poté co procházím skrz obývací pokoj, přicházím do horního patra, jsem v šoku. Patro bych nazval spíše skladem a postel pro dva, která má tak 120cm. Bohužel, musíme to přetrpět. 

Den 10 - Ella den 2

Jelikož druhý pokoj netušil nic o problémech těch přízemních, tak jsme vstávali normálně v 7:00. Veronika byla schopna chodit, proto vyšla nahoru a oznámila, co se vše událo. Museli jsme přehodnotit situaci, tak jsme Se dohodli, že dopoledne absolvujeme bez Jirky.

Já jsem vybral špinavé prádlo od všech a zašel s ním do Laundry s tím, že jsem doposlal nějaké pohledy a dorazil zpět na hotel. Veronika mezi tím nakoupila nějaké jídlo a pití pro Jirku aby nám přežil.

Vypakovali jsme se na snídani asi kolem deváté a vybráno jsme měli již předem. Restaurace Chill vypadala výborně. Veronika si dala snídaňové menu s freshem, tousty s džemem a máslem. Já jsem si dal palačinku s banánem a čokoládou a Janča si dala Honey Courd. 

Vše bylo výborné, jen Janča svůj tvaroh s medem nedokázala sníst. Mě ani  Veronice to také nechutnalo.

Na snídani jsme byli docela dlouho, ale pořad bylo dost času na výlety, které máme naplánované. Vyšli jsme směr vlakové nádraží, kde jsme šli opačným směrem než včerejší den. Namířeno jsme měli na železnǐcní most, který byl od stanice vzdálený něco kolem 6km. Cesta utekla velice rychle, na místo jsme dorazili v 11:55, kde byli nějací turisti a dva mladí místňáci. Ti nám řekli, že v poledne tudy pojede vlak, že máme štestí. Ptali se odkud jsme a když jsme řekli, že z České republiky, tak ten starší vybalil pár českých slov. Zvali nás k sobě na čaj, ale my měli namířeno po nafocení vlaku na Little Adam's Peak. 

V dálce jsme slyšeli troubení vlaku, tak jsme se připravili na nejlepši pozice pro focení a cvakali a cvakali. Po nafocení pokračujeme dál, celý šťastni, že jsme nefotili most bez vlaku.

Železniční most

Pokračujeme po kolejích, až na cestu, která vede k hlavní cestě, kde jsme si dali sraz s Jirkou. Trochu jsme se zapovídali a přešli odbočku, ale to se ukázalo jako malá výhra a bonus. Objevili jsme menší vodopád.

Cestou od kolejí se strhl neskutěcně silný déšť. Vybaveni pláštěnkami a deštníkem míříme na místo setkání s Jirkou, ten čekal přibližně 10 minut u odbočky na čajové plantáže.

Nabíráme Jirku a za stálého deště jdeme k vrcholu. Cestou potkáváme Hotelové Spa, kde jsme se na chvilku zrdželi a počkali jestli se déšť nezmírní. Z venku to vypadalo na lépe zařízený domek, muž co zde pracoval nás pozval dál a nám všem uvnitř spadli čelisti. Uvnitř vše čisté a připravené na masáže a relax. Výhled za pěkného počasí zde musel být dokonalý.

Výřivka a jedna část spa.

Výhled z lehátek by bez mlby byl mnohem lepší.

Déšť neustal a navíc se k dešti začal tvořit opar. Rozhodli jsme se, že je zbytečné se škrábat k vrcholu, kde nic nebude vidět. Otáčíme se a jdeme zpět na hotel. Na hotelu si dáváme sprchu a hodinku odpočinek. Mě se spát nechtělo, tak jsem vyrazil pro oblěcení, které jsme si dávali vyprat. Cestou kupuji nějaké dárečky pro všechny členy výpravy a dávám si svačinu. Kupuji si rohlík, chuťově český loupák s vajíčkem, cibulí a čímsi zeleným. Již jsem to měl, proto vím do čeho jdu. Bohužel, zde to zelené cosi zelené je brutálně pálivá paprička. Pulku jsem jí snědl a druhou půlku vyplivnul a asi během pikosekundy jsem se orosil uplně všude. Asi 5 minut jsem to rozdýchával a pak jsem do sebe dostal zbytek rohlíku, ale už bez papričky. Na hotelu předávám oblěcení a dozvídám se, že Jirka nás nepodpoří na večeři. 

Jdeme bohužel bez Jirky. Jelikož jsme s restaurací Chill byli spokojeni, tak jsme se zavítali i na věceři. Přišli jsme přibližně v šest hodin, což bylo ideání, měli pro nás na výběr z posledních tří stolů. Zbylé stoly byli během 5 minut obsazené a bylo beznadějně plno. Kdo by to nečekal, když byly Vánoce.

Sedíme u stolu, kde vidíme prakticky do kuchyně. Překvapením bylo, že otevřená kuchyně nijak nebyla cítit. 

První normální kuchyně.

Janča si dává česnečku a řízek s bramborovým salátem, Veronika burgr s hranolkami a já česnečku a steak s šťouchanými bramborami. K pití volím mojito. Polévka výborná, mojito také, vše vypadá dobře. Jediné hlavní jídlo bude překvapení.

Mojito v zavařovací sklenici.

Výborná česnečka.

Ano, opravdu je. Janča dostala řízek, který nebyl obalený, jelikož nemají pěcivo ze kterého by vzali strouhanku. Salát, ten byl takový jednoduchý, ale chuťově do toho, na který jsme zvyklí měl daleko. Veroniky burger byl bez chyb a moje jídlo také, ale příloha byla poněkud malá.

Dali jsme se do jídla, každý popisuje své chutě a mě znovu polévá horko, stejné jako z rána. Jelikož jsem začal vyjídat papriku, kterou jsem pravděpodobně měl i zde v jídle, tak jsem si šel na záchod vypláchnout pusu a utřit pot z čela. Jinak jídlo vynikajíci.

Holek jídlo jsem bohužel nezaznamenal.

Veronika si všimla, že za mnou si dala jedna paní stejné jídlo, tak jsme čekali na reakci. Byla stejná jako u mě, polilo jí horko a odběhla na záchod, zbytek dojídal manžel.

Já si dávám ješte dezertík, orindž čizkejk. Byl šíleně sladkej, ale i tak výbornej. Do restaurace chodilo víc a víc lidí, kteří postávali v uličce a čekali, než se uvolní místo. Nevysedáváme, platíme a odcházíme na hotel.

Jelikož Jirka spí, tak jdeme spát a připravit se na ranní přesun.