Den 11 - přesun Mirissa

Klasické ráno, vstávání lehce před sedmou a balení. Jelikož Jirka včerejší noc nedostal dárek k vánocům a já chtěl, aby dárky dostali všichni stejně, tak jsem to nechal na ráno. Rozdávám malé dárečky, aby je v tom balení mohli rovnou přidat do batohu. 

Vyrážíme na snídani, jelikož Jirka s námi nebyl ani jednou v Chillu, tak míříme tam. Asi to číšníci s kuchařema rozjeli tolik, že ráno vyspávali a měli zavřeno. Jdeme proto do vedlejší restaurace, která měla jako jedna z mála otevřeno. Vajíčko, toasty, máslo, džem, kafe a čaj, to je to co po ránu chceme. 

Chtěli jsme jít na nádraží a vlakem do Nuwara Eliya, který jel v 8:30. Během snídaně se do restaurace vrátila z nádraží jedna rodina, že kvůli sesuvům půdy je uzavřena železnice.

Vymýšlíme novou trasu a volíme autobus do města Wellawaya. Cesta trvající méně než hodinu, plná spousty zatáček a nádherných výhledů. 

Přestupujeme na autobus do mesta Matara. Byla to ukrutně dlouhá cesta, ale přežili jsme jí. Vystupujeme na autobusovém nádraží v Mataře, rozlámaní a hladoví. Hledáme nějaký obchod nebo restauraci. Na rohu, přímo naproti nádraží měli velký výběr pečiva. Dáváme si do nosu a plánujeme kde se ubytujeme. Ptáme se na různé místa, kde se dá surfovat a zároveň je levné ubytováni. Dostáváme nějaké tipy a vybíráme si Mirissu.

Na nádraží jsme hledali autobus, nikdo nebyl schopný stoprocentně ukázat, kterým máme jet. Nastupujeme tedy do jednoho, který pravděpodobně jede naším směrem. Ještě se v autobuse ptám jedné paní, kouká skrz mě, ikdyž ví, že na ní mluvím. Řekne něco synovi a ten se otočí a kouká z okna. Tuto reakci jsem nečekal a vykolejila mě tak, že jsem neměl sílu a chuť se ptát dalších lidí. Vyrazili jsme, autobus prázdný a my sedíme někde v prostředku. Jedeme a na pětistech metrech autobus staví nejméně desetkrát a je narvaný k prasknutí. Netušíme, jak budeme vystupovat, když naše věci jsou u řidiče a my někde uprostřed. Naštěstí lidi vystupovali a do Mirissi dorazilo pouze pár pasažérů. 

Vystupujeme a začíná pršet a stmívat se, my bez ubytování. Jdeme po hlavní ulici a první kdo nás oslovil nabízel ubytováni u sebe doma. Jdeme se kouknout, pokoj temný a pouze 3 postele. Pokračujeme tedy v cestě a jdeme se zeptat do jednoho obchodu s oblečením, kde nám majitelka nabídla 2 pokoje u sebe doma. Ukázala fotky, vypadalo to relativně dobře, proto se jdeme podívat. Říkala, že nás tam dovede její otec. 

Otec přijel na kole, byl to ten samý člověk, který nám nabízel pokoj jako první. Ihned říkáme, že to nechceme, ale prý to neni toto ubytování. 

Jdeme tedy s ním a přicházíme k velikému domu. Jirka s holkami se jdou podívat a jelikož nemáme po celém dni sílu hledat něco dalšího, tak to bereme. 

Poté co procházím skrz obývací pokoj, přicházím do horního patra, jsem v šoku. Patro bych nazval spíše skladem a postel pro dva, která má tak 120cm. Bohužel, musíme to přetrpět. 

Den 10 - Ella den 2

Jelikož druhý pokoj netušil nic o problémech těch přízemních, tak jsme vstávali normálně v 7:00. Veronika byla schopna chodit, proto vyšla nahoru a oznámila, co se vše událo. Museli jsme přehodnotit situaci, tak jsme Se dohodli, že dopoledne absolvujeme bez Jirky.

Já jsem vybral špinavé prádlo od všech a zašel s ním do Laundry s tím, že jsem doposlal nějaké pohledy a dorazil zpět na hotel. Veronika mezi tím nakoupila nějaké jídlo a pití pro Jirku aby nám přežil.

Vypakovali jsme se na snídani asi kolem deváté a vybráno jsme měli již předem. Restaurace Chill vypadala výborně. Veronika si dala snídaňové menu s freshem, tousty s džemem a máslem. Já jsem si dal palačinku s banánem a čokoládou a Janča si dala Honey Courd. 

Vše bylo výborné, jen Janča svůj tvaroh s medem nedokázala sníst. Mě ani  Veronice to také nechutnalo.

Na snídani jsme byli docela dlouho, ale pořad bylo dost času na výlety, které máme naplánované. Vyšli jsme směr vlakové nádraží, kde jsme šli opačným směrem než včerejší den. Namířeno jsme měli na železnǐcní most, který byl od stanice vzdálený něco kolem 6km. Cesta utekla velice rychle, na místo jsme dorazili v 11:55, kde byli nějací turisti a dva mladí místňáci. Ti nám řekli, že v poledne tudy pojede vlak, že máme štestí. Ptali se odkud jsme a když jsme řekli, že z České republiky, tak ten starší vybalil pár českých slov. Zvali nás k sobě na čaj, ale my měli namířeno po nafocení vlaku na Little Adam's Peak. 

V dálce jsme slyšeli troubení vlaku, tak jsme se připravili na nejlepši pozice pro focení a cvakali a cvakali. Po nafocení pokračujeme dál, celý šťastni, že jsme nefotili most bez vlaku.

Železniční most

Pokračujeme po kolejích, až na cestu, která vede k hlavní cestě, kde jsme si dali sraz s Jirkou. Trochu jsme se zapovídali a přešli odbočku, ale to se ukázalo jako malá výhra a bonus. Objevili jsme menší vodopád.

Cestou od kolejí se strhl neskutěcně silný déšť. Vybaveni pláštěnkami a deštníkem míříme na místo setkání s Jirkou, ten čekal přibližně 10 minut u odbočky na čajové plantáže.

Nabíráme Jirku a za stálého deště jdeme k vrcholu. Cestou potkáváme Hotelové Spa, kde jsme se na chvilku zrdželi a počkali jestli se déšť nezmírní. Z venku to vypadalo na lépe zařízený domek, muž co zde pracoval nás pozval dál a nám všem uvnitř spadli čelisti. Uvnitř vše čisté a připravené na masáže a relax. Výhled za pěkného počasí zde musel být dokonalý.

Výřivka a jedna část spa.

Výhled z lehátek by bez mlby byl mnohem lepší.

Déšť neustal a navíc se k dešti začal tvořit opar. Rozhodli jsme se, že je zbytečné se škrábat k vrcholu, kde nic nebude vidět. Otáčíme se a jdeme zpět na hotel. Na hotelu si dáváme sprchu a hodinku odpočinek. Mě se spát nechtělo, tak jsem vyrazil pro oblěcení, které jsme si dávali vyprat. Cestou kupuji nějaké dárečky pro všechny členy výpravy a dávám si svačinu. Kupuji si rohlík, chuťově český loupák s vajíčkem, cibulí a čímsi zeleným. Již jsem to měl, proto vím do čeho jdu. Bohužel, zde to zelené cosi zelené je brutálně pálivá paprička. Pulku jsem jí snědl a druhou půlku vyplivnul a asi během pikosekundy jsem se orosil uplně všude. Asi 5 minut jsem to rozdýchával a pak jsem do sebe dostal zbytek rohlíku, ale už bez papričky. Na hotelu předávám oblěcení a dozvídám se, že Jirka nás nepodpoří na večeři. 

Jdeme bohužel bez Jirky. Jelikož jsme s restaurací Chill byli spokojeni, tak jsme se zavítali i na věceři. Přišli jsme přibližně v šest hodin, což bylo ideání, měli pro nás na výběr z posledních tří stolů. Zbylé stoly byli během 5 minut obsazené a bylo beznadějně plno. Kdo by to nečekal, když byly Vánoce.

Sedíme u stolu, kde vidíme prakticky do kuchyně. Překvapením bylo, že otevřená kuchyně nijak nebyla cítit. 

První normální kuchyně.

Janča si dává česnečku a řízek s bramborovým salátem, Veronika burgr s hranolkami a já česnečku a steak s šťouchanými bramborami. K pití volím mojito. Polévka výborná, mojito také, vše vypadá dobře. Jediné hlavní jídlo bude překvapení.

Mojito v zavařovací sklenici.

Výborná česnečka.

Ano, opravdu je. Janča dostala řízek, který nebyl obalený, jelikož nemají pěcivo ze kterého by vzali strouhanku. Salát, ten byl takový jednoduchý, ale chuťově do toho, na který jsme zvyklí měl daleko. Veroniky burger byl bez chyb a moje jídlo také, ale příloha byla poněkud malá.

Dali jsme se do jídla, každý popisuje své chutě a mě znovu polévá horko, stejné jako z rána. Jelikož jsem začal vyjídat papriku, kterou jsem pravděpodobně měl i zde v jídle, tak jsem si šel na záchod vypláchnout pusu a utřit pot z čela. Jinak jídlo vynikajíci.

Holek jídlo jsem bohužel nezaznamenal.

Veronika si všimla, že za mnou si dala jedna paní stejné jídlo, tak jsme čekali na reakci. Byla stejná jako u mě, polilo jí horko a odběhla na záchod, zbytek dojídal manžel.

Já si dávám ješte dezertík, orindž čizkejk. Byl šíleně sladkej, ale i tak výbornej. Do restaurace chodilo víc a víc lidí, kteří postávali v uličce a čekali, než se uvolní místo. Nevysedáváme, platíme a odcházíme na hotel.

Jelikož Jirka spí, tak jdeme spát a připravit se na ranní přesun. 

Den 8 - Arugam Bay 2 a Crocodile rock

Ráno jsme se probudili za zvuku šustění a pocitu, že prší. Naštěstí to byly pouze palmy. Bylo pod mrakem, což bylo výborné na nějaký výlet. Vydali jsme se tedy směr Crocodile rock, jižně od Arugam Bay, cca 6 km chůze.

Cestou zastavovalo spousta tuktuků, ale my máme nohy, proto jsme pokračovali po svých. 

Poslední úsek cca 500 metrů bylo po pláži. Na začátku tohoto úseku jsme potkali skupinku čtyř kluků, kteří se k nám tak nějak přidali. Jeden z nich, co nejhůře mluvil anglicky, tak si chtěl nejvíce povídat. Ptal jsem se ho, jestli tu stále žijí krokodýli a on říka "yes, crocodile rock". Jeden z nich říká ne a druhý ano, takže nevíme zda tu nějací žijí, či ne. Vědí, že ke skále chodí pít sloni, ale my neměli to štěstí nějakého vidět.

Crocodile rock

Dostat se na skálu znamená přebrodit vyústění meší řeky. Kluci ukazují, že je to po pás. Nevypadá to jako po pás, ale chceme tam jít, tak se objetuji a jdu se brodit. Jsem v plavkách, takže voda nevadí. Voda je relativně studená a má barvu kakaa. Udělám 3 kroky a už jsem po pás ve vodě, otačím se na místní kluky a ptám se ještě jednou jak je to hluboké. Najednou ukazují nad prsa. Vypadá to, že tam asi nikdy nebyli. Pokračuji a dělám další krok a už nestačím. Proud je relativně silný, proto to rychle přeplavu a snažím se vyškrábat na oslizlou skálu. Když jsem na druhé straně, tak vybíhám nahoru a rozhlížím se po další variantě překročení řeky. Bohužel jsem nic nenašel. Jediné co jsem zahlídl byla bouřka, která přicházel velice rychle a nikdo si jí nevšiml. Proto slezám dolů a plavu zpět. 

"Brod" byl trochu hlubší, než tvrdili místní. 

Oblíkám se a vyrážíme přímo do nejhoršího deště. Ukrýt se nebylo kde, byli jsme na pláži, tak jsme se připravili na to, že pěkně zmokneme. Když jsme došli do obydlené části, kterou jsme znali z předchozího dne, tak přestalo pršet a začali znovu vylézat děti chtějíc bonbóny, propisky a peníze.

Dorazili jsme zpět na hotel, kde jsme se převlékli a vyrazili do Pottuvil na oběd a vidět i další pláže. Teď již vyzbrojeni pláštěnkami a deštníkem. S přibývajícím hladem nám cesta utíkala velice pomalu. Cílu jsme dosáhli přibliženě za slabší hodinku. Cestou jsme potkali stádo bůvolů, které se vesele promenádovali přes hlavní silnici. A v Pottuvil pár krav pobíhalo městem. Měli jsme ukrutný hlad a když začalo lehce poprchávat, tak jsme zapadlo do první restaurace, kterou jsme viděli. 

Krávy na pochodu v Pottuvil. 

Chtěli jsme si vybrat jako v bufetu, co by nsme chtěli. To ale místní kjchař nechtěl. Říkal, ať se posadíme. Sedli jsme si ke stolu, ale to se místním nelíbilo, protože nebylo kam nosit jídlo. Naservírovali na talíře a do misek vše co zde měli.

Stůl byl víc narvaný než my po obědě.

Řikali jsme, že devadesát procent z toho nechceme, ale nedali si říct. Já s Jirkou jsme si dali rýži s kari a Veronika s Jančou pouze stehna kuřecího. Chtěli jse zaplatit, tak přinesli účet na 2000R. To nám přišlo moc, prtože jsme skoro nic neměli. Při placení jsme se tedy ptali ať nám to rozpočítá. Naúčtoval nám navíc rýži pro holky a za stehno chtěl 150R. Prostě z nás chtěl vytáhnout peníze. Tak tedy platíme poníženou částku 1500R a naštvaní odcházíme.

Chtěli jsme dojít na pláž, ale bylo to relativně daleko a chtěli jsme si odpočinout, protože jsme toho již za celý den dost nachodili. Nakoupili jsme si a šli sehnat tuk tuk na cestu zpět. 

Před nádražím jsme se ještě ptali na autobus, kterým jsme chtěli jet druhý den ráno. Jelo nám to brzy ráno v 6:30, což pro nás znamená brzké vstávání. Ani jsme nemuseli hledat tuk tuk, protože k nám přišel tuktukář, kterého jsme odmítli v den přijezdu do Pottuvil. Za 150R nás hodil k hotelu. Ptal se kam máme ráno namířeno a chtěl nás ráno odvést za 300R na nádraží. To jsme odmítli a řekli jsme mu, že to zvládneme autobusem.

Před večeří se Jirka bavil s majitelem a zjistil, že vůbec nemusíme shánět tuk tuk, protože autobus staví přímo před hotelem a otáčí se v Pottuvil. Navíc nám dal doporučení na ubytováni v Elle, kam jsme měli naplánováno odjet následující den. 

Na věceři jsme šli na stejné místo, jako předchozí den, aby Veronika nepřišla o nejlepší fresh juice jaký jsme doposud měli. Dáváme si klasiku kotu rotti a nako dezert palačinku s banánem, kokosem a medem.

Po příchodu na hotel dáváme pár her Bangu a jdeme spát. 

Den 7 - Arugam Bay a okolí

Jako každý den vstáváme brzy, protože světlo je tu pro nás drahé a my toho potřebujeme vidět co nejvíce. Balíme rozvěšené věci, které nám navlhli a byli mokré z předchozích dní. Jsme ready, vychazíme přes balkón a schodiště do ulice. Skrze palmové listy nás vítá sluníčko, přesně takto jsme to chtěli. Ujeli jsme před deštěm k oceánu. Jdeme přibližně 1km na autobusové nádraží, město se probouzí a všichni na nás koukají jakoby jsme byli z Marsu.

Na nádrží jdeme do stejného obchodu, jako včera večer a dáváme si nějaké to pečivo před cestou. V televizi koukám na záplavy, ale vzhledem k tomu, že v obchodě mi nikdo není schopný odpovědět kdy a kde to je, tak se přesouváme přes cestu a jdeme hledat náš spoj. 

Našli jsme správný autobus, který sice nejede do Arugam Bay ale pouze do Pottuvil, což je 2,5km severně od Arugam Bay. Po 10 minutách jízdy autobus sjel z nádherné nové silnice na silnici, která byla spíše štěrkovou cestu pro pěší mezi baráčky. Už ani nevím jak dlouho jsme se kodrcali, ale dokodrcali jsme se do Pottuvil.

Přijíždíme na autobusové nádraží a na hlavní ulici, která protíná město je připraveno asi 30 tuk tuků v jedné řadě. Naše barva pleti funguje jako magnet. Autobus ještě ani nezaparkoval a už se hrnou řidiči tuktuků a mávají na nás. Snažime se vystoupit a v tu chvíli nás oslovuje první řidič, přímo v autobuse. To se nám ještě nestalo. Je tu po sezóně a asi nemají z koho tahat peníze. 

Vystupujeme a už padají nabídky. Nás ale nezajímal odvoz, ale spíše ubytování. Dostali jsme nabídku za 1500R za pokoj pro dva, což bylo super, po chvilce snižuje na 1300R. No teď odvoz, to padla nabídka za 250R. Chtěli jsme maximálně 150R, ale než jsem něco stačil říct, tak si asi 4 tuktukáři prohodili mezi sebou pár slov. Těm jsme vůbec nerozumněli, ale jediné co bylo podstatné pro nás byl ping pong s cenami. 250, 200 a nakonec jeden řekl 150. Poté přešli do "angličtiny" a řekli 150R, my řekli ano tomu co za námi přišel do autobusu a našel ubytování. Ale to jsme byly 4 a my chtěli pouze jeden tuk tuk. Poslední tuk tukář, co to ještě nevzdal řiká, že nás vezme všechny. Načež ten, co nabídl ubytování říka, že všichni 4 za 150R plus ubytování za 1000R za pokoj.

Naskakujeme k němu ve čtyřech vzadu a vyrážíme. Zbylých x tuktukářů se usmívá a jen jeden je naštvaný. Za městem mi říká ať jdu dopředu, že tady už neni policie. Cesta trvala tak 5 minut, což se dalo dojít pěsky. 

Ubytováni je z jedné strany lemováno pláží a z druhé hlavní silnicí. 

Náš spodní pokoj, Jirka s Veronikou spalali hned vedle.

Přivítal nás jeden mladý muslim, který uměl výborně anglicky. Ukázal vcelku pěkný pokoj a druhý který byl v druhé budově, která patřila jeho příbuznému. Jdeme se ješte kouknout na pláž a rozmyslet si to. Chtěl za pokoj 1500, říkáme mu, že to tuktukář nám slíbil 1000R. Majitel odvětil, že teda jo, že to je ok, ale at´ to nikomu neřikáme, obzvlášť ne sousedům. 

Poprvé jsme vyplňovali nějaké papíry ohledně ubytování.

Převlíkáme se a jdeme na pláž, prohřát po pár chladnějších dnech naše kosti. S Jirkou koukáme na vlny, protože si chceme půjčit surf. Díky dlouhotrvajícim dešťům se veškerá voda valila do oceánu a tvořila krásné kakao. Nejdřive jsme se šli projít po pláži.

Místní rybáři se svým úlovkem. 

Pomáháme vytáhnout loď na břeh.

 Narazili jsme na jednu surf school, kde byli dva lidi. Barman a  surfař Dean z JAR. Dali jsme se do řeči, byl na Srí Lance 5 dní a dnešek je prvním dnem, kdy vidí slunce. Poradil nám, že kousek dál jsou super vlny, tak se tam šli projít. Pokračovali jsme tedy na doporučení dál. V domnění, že v dáli jsou super vlny a jsou tam nějaké domky, kde si snad půjčíme prkno se naše procházka změnila v menší výlet. Ušli jsme po rozpálené pláži asi 3 km. Bohužel tam byly pouze domy rybářů a nic víc. Zpět se nám už nechtělo jít po pláži, tak jsme šli po silnici. Procházíme ulicí, kde postupně začínají vylézat děti a chtějí bonbóny, poté propisku a některé dokonce i peníze.

Během této procházky nám lehce vyhládlo. Tak se uchylujeme do jedné restaurace na začátku Arugam Bay, která vypadá vcelku obstojně. Ja si dávám beef rotti, Jirka nudle se zeleninou, Janča  kotu rotti a Veronika salát. Jídlo nosí postupně v dosti velkých intervalech. Veronice dokonce přinesli něco jiného, tak proběhla reklamace. Jídlo nebylo nijak exkluzivní, proto jsme sem už nezavítali.

Bylo poledne, proto jsme si s Jirkou řekli, že si teda ty surfy teda půjčíme. Zašli jsme tedy do surf school, kde byl jsme potkali Deana a tam si půjčili 2 menší prkna za 1000R obě na zbytek dne. Holky si lehli na lehátka před jeden z hotelů, kde usnuli na poměrnou část dne. My s Jirkou zkoušeli štěstí v kakau. Naše pokusy nebyly nijak slavné, ale na odpolední zábavu to stačilo.

Věcer chceme jít na jídlo znovu někam na místní kuchni. Veronice ale není moc dobře, proto zůstává na pokoji a vyrážíme pouze ve třech. 

Jdeme do restaurace, která byla přímo naproti té, kterou jsme zavrhli. Každý si dáváme fresh, já kalamári s rýží. Jirka rotti  a Janča palačinku  s banánem a medem. Vše výborné, naprostá spokojenost, platíme každý okolo 500R a jdeme na hotel.

Veronika se cítila trochu lépe tak jsme si u nás na pokoji dali partičku bangu a šli spát. 

Den 9 - Ella

Vstáváme v 5:15 a dle rady našeho hostitele čekáme od 5:45 na silnici na první bus do mestecka Monoragala. Před šestou přijíždíme na motorce náš hostitel a dává nám vizitku na kamaradovo ubytování. Lehce po šesté se ze tmy vynoří dvě světla, přijíždí blikající autobus. Je poloprazdny a tak si můžeme v klidu sednout, což je super, akorát prodavač lístků píše na papírek částku 300R za osobu. Nemáme ani silu a náladu vzdorovat, zanadáváme si a zaplatíme. Stále prší a cca po 2 hodinach jsme v Monaragala a ihned přestupujeme na autobus do Wellawaya. Platíme asi 60R na osobu a asi za hodonu jsme na nádraží. Ptáme se na informacích na autobus do Ella, ten se akorát chystá k odjezdu, opět usedáme na volná místa a jedeme. 

Bus stoji také asi 60R. Po chvilce jízdy začínáme stoupat a vjíždíme do zamlžených kopců. Cestu lemují sesunute balvany a hroudy zeminy. Všude okolo je mlhavo a tak není nic moc vidět. Asi tak po půl hodince jízdy už mlha není tak hustá a občas se nám naskytne výhled přes sráz po pravé straně na protější zeleně zářící kopec. Chlápek vedle se snaží s námi snaží komunikovat, ale není mu moc rozumět. Je to policajt a jede s dětmi do školy nebo tak něco, cestou nám ukazuje kam koukat. Fotíme a točíme, dokud to vidíme. Najednou jsme v Elle a vyskakujeme z busu a prcháme se schovat na zastávku. Ani se nestihnem rozkoukat a už k nám spěcha naháněč s ubytováním. Dáva nám vizitku, ale nejdřív chceme mrknout na doporučeného ubytko. Nacházíme náš kontakt a jdeme se tam podívat, ale v naší cenove relaci vše plno mimo 4 lůžkového pokoje za 3000R. Domlouváme se, že když nic nenajdeme tak ho berem. Na hlavní čeká předchozí naháněč a tak jdeme s ním. Jeho bratr nám ukazuje velmi pěkně pokoje, které jsou tak rok stare a za jeden chce 2000R za noc. Sousedi mají také ubytování, ale nic moc za stejné peníze a tak berem Eden view za konečných 7000R na dva dny za dva pokoje.

První parto a přízemí na sva dny.

Vše nové a čisté. 

Dokonce i teplá voda nám tekla. 

 Rozložíme mokré věci oblíkneme se a jdeme na jídlo. Mužská část volí klasiku a holky jdou na špagety, vše zaléváme šálky čaje. Opět jsme se přejedli, nabíráme holky a jdeme směr koleje, po kterých se chystáme na Ella rock. Dva barmani nám rádí cestu a upozorňují nás na přijíždějící vlak. Po minutě chůze po kolejích se na nás řítí vláček a tak skáčeme na stranu. Vše proběhlo v klidu a dokonce přestává pršet. Odkloňujeme se na malou vyhlídku s výhledem na Ella gap a vodopády, nějake to foto a pokračujeme. 

Ella Gap a vodopády, cíl naší cesty.

Po pražcích se jde celkem dobře, ale samotné koleje jsou dost zdeformovane, že se divíme jak po nich muže vůbec něco jet (asi proto jede vlak rychlosti cca 15 km/h). Stále se po kolejích přibližujeme k vodopadu a občas proti nám jdou i turisti. Konečně přestává pršet a dokonce je hodne v dáli vidět i modrá obloha. Přecházíme železniční most a scházíme z kolejí, kolem chatrče a políčka na lávku nad hranou vodopádu. Pokračujeme vzhůru po cestičce odkud se naskýtá krásný pohled na vodopád.

Jdeme dále vysokou trávou, potkáváme nějakého pastevce a ten nám ukazuje cestu na vrchol. Prokoušeme se vysokou trávou a po zablácené cestičce dochazíme až na kraj lesa, kde se před námi otevírá překrásný výhled na skálu a zelené kopce, nad kterými se honí mraky.

Jedna společná. 

Zaznamenáváme to co oči vidí do našich zařízení a pokračujeme vzhůru. Stoupání přes potůček a po kamenech je celkem náročné. Cestou nás předbíhá Dean z JAR, co jsme ho potkali v Arugam Bay a jeho místní průvodce, který předním chvátá nahoru bez jakéhokoliv obutí. Na vrcholu nám dochází proč tak spechali,  neboť vše okolo nás pohltili mraky. Nikam dál už nemá cenu pokračovat a tak scházíme trochu jinou cestou skrze čajové keře opět na koleje. Za zvuku ptactva a jiných zvířat dochazime v klidu před zastávku a scházíme z kolejí do města. Zastavujeme se liquer shopu a kupujeme plechovky piva Lion až 8,8%. Rozvěšujeme mokré věci, dáváme sprchu a chvilku odpočinku. Na terase pak dáváme partičku BANGu a otvíráme pivka. Jsou opravdu silná, ale docela chutná a tak jsme za chvíli omameni silou tohoto moku a střílíme po sobe hlava ne hlava. Nakonec celý unaveni upadame do postelí. Pro horní pokoj to byla noc klidná, za to v přízemí to byli galeje. Jirka behem 10ti nocnich návštěv toalety vrátil přírodě všechno co si od ni vzal a to stejnou cestou, cimž neustále budil Veroniku, ktera měla obdobný problém, akorát na záchodě mohla sedět.

Den 6 - změna plánů a přejezd do Arugam Bay

Probuzení za stejného zvuku bubnujících kapek s kterými jsme usínali nás donutilo rychle přehodnotit naše plány. 

Pohled z pokoje

Jelikož cesta hostitelovým tuktukem do městečka, kde staví autobus směr Anaradhapura nebyla z důvodu zaplavené silnice možná, rozhodli jsme se už více na sever nepokračovat. Hostitel nám alespoň na jeho náklady zajistil odvoz větším tuktukem na zastávku autobusu ze Sigirye, což bylo fér a navíc se neustále omlouval.

Zaplatili jsme ubytko, odkupuji od majitelr ještě deštník, což se po pár minutach ukázalo jako nejlepší nákup posledních dní. Za chvíli nám byl přistaven na silnici tuktuk, přišel syn pana domácího a říka raději si sundejte obuv, budeme se po kolena brodit k silnici. Po pár minutach jsme se bez větších problemů probrodili na silnici, přes kterou se tu a tam valilo značné množství vody.

Pár kroků a voda byla nad kotníky. Foto, kde je voda po kolena z bezpečnostních důvodů nemám

Tuktukář nás zavezl asi 3 km na zastávku u Sigirye, kde čekali také nějací místní obyvatele. Asi tak po 10ti minutách, kdy přijel autobus do Dambully jsme byli už značně mokří, ale aspoň už jedem. Neměli jsme vůbec tušení, kam chceme dále polračovat. Rozhodli jsme se, že si v Dambulle sedneme, dame snídani a naplánujeme co dál. Na autobusovém nádraží  jsme zapadli ke stolu do nejbližšího občerstvení, nakoupili vodu, divný sladký pernikochleba a kakaové nápoje. Shlédli jsme předpovědi počasí pro různé oblasti, dle kterých jsme usoudili, že dnes jen a jen prší a můžeme se přesunout. Vybrali jsme východní pobřeží a vyhlášenou oblast Arugam bay. Nastoupili jsme do busu směr Kandy, na nádraží jsme našli jídelnu, kde nám ihned po příchodu uvolnili jeden stůl a začali nosit jídla.

 

Rýže na kari, klasika

Zase jsme se přejedli, zaplatili levné jídlo a šli hledat nejlepší spoj do Arugam bay. Mysleli jsme, že pojedeme přes Badullu, což psali i v průvodci, ale byl nám doporučen bus do Ampary a tam přestoupit směr Arugam bay. Stejně jsme se ještě několikrát ptali, ale spíše se nám smáli, kam že to odtud chceme jet. No usedli jsme do malého klimatizovaneho autobusu, zaplatili asi 550R a vydali se na pěti-hodinovou jízdu. Přejezd hor s asi 50 ti serpentýnama a  sesuvy půdy jsme si krátili hrou "Když jsem jel na Srí Lanku, vzal jsem si...". Cestou jsme viděli asi tak tisíc a jeden plakát jeho veličenstva prezidenta a nějaké dvě shromazdeni plné deštníků. Poslední 2 hodiny jsme jeli po tankodromu a navíc v totální tmě. Dojeli jsme na nadrazi do Ampary, odkud nečekaně po šesté hodině už žádný autobus směr Arugam bay nejel. Stál tam jen bus do Colombo a autobusy s vojáky. Ptali jsme se co dál, bylo nám řečeno, že vše jede až ráno a tak jsme se zeptali na ubytko a poslali jsme holky se zeptat do občerstvení naproti. Nám někdo nabídl ubytko za 7000R, tak jsme rekli, že jsou blazni, poděkovali a šli za holkama. Paní z obcerstvení vlastnila guest house a nabídla holkám pokoj za 1500R, což byla naše záchrana. Já a Janča jsme si dali luxusní Egg Hoppers (smažené vajíčko v misce z testicka s pepřem), Jirka kottu rotti a Veronika pak chtěla poznat něco nového,  tak si za nevěřícího pohledu prodavačky za 20R koupila zabalený zelený list. Od te doby na nás všichni koukali s pošklebujícím se úsměvem, jistě že tušili proč. Veronika rozbalila zelený list ve kterém objevila kus nějakých černých smradlavých uzenych lístků, rozčtvrcené ořechy a divnou růžovou pastu. Otázka zněla co s tim? Paní prodavačka nám prozradila, že to sama nejí a že nám to asi nebude chutnat, ale ukázala nám co s tím. Všichni kolem se usmívali a čekali co se bude dít. Veronika dle instrukcí vše aplikovala do úst a během dvou vteřin vse vyplyvla a začala zajídat a zapíjet.  Následně Jirka, já a jedina Janča to vydržela o něco déle. No, byl to hnus velebnosti! Všichni se nám smáli, nabízeli jsme to i vojákům, ale nikdo to nechtěl. 

U místních oblíbené žvýkání betele. To vezmete pár listů pepřovníku, přidáte arekové plodu, vápno a kardamon a zažvýkáte si. Rozzáří se vám oči, budete se cítit fajn — a také se začnete výrazněji potit a slintat, což znamená spousty plivání rádoby krvavých slin.

Vojáci nám ještě sdělili, že tu dnes byl na návštěvě prezident a pak odjeli. Taky jsme chtěli jet na pokoj, tak nás tam majitel svým novým hybridem odvezl. 

Říkali, že je po sezóňe a před týdnem guest house uzavřeli. 

Nevypadalo to tak, na všem byla spousta prachu a pavučin, ale pokoje a sprcha byla relativně v pořádku. Jsme unaveni a druhý den chceme vstávat, tak uleháme kolem deváté.

Den 5 - Dambula Golden Temple, Sigiria (Pidurangala)

Holky samým plánováním usnuly, tak jsme s Jirkou naplánovali výlet do Dambuly za největším zlatým budhou...

Ráno vstávačka před sedmou, klasické balení a cesta na autobusové nádraží. Autobusy do Dambuly jezdí často a jsou dobře značené. Nakupujeme na cestu nějaké pečivo a ovoce a nasedáme do autobusu. Pečivo zabalené ve školním sešitě opravdu pobavilo. 

Za cca hodinu vystupujeme v Dambule před obřím zlatým budhou. Vyndavám mango a začínám si ho odkrajovat. Přicházíme před budhu a už se k nám začínají slézat opice. Neskutečně drzé a relativně velké chtějí Jirkovo jablko. Jirka mu dává kousek a potom chce další a další. Jelikož jsem držel mango, tak mi bylo jasné, že po mě budou chtít taky. Sotva jsem se na to připravil, tak po mě zezadu jedna skočila a chytla mě za ruku, ve které jsem držel mango. Trochu se lekla a uskočila, ale já byl poměrně víc vystrašený než ona, tak jsem jí tu půlku manga hodil. Stáli jsme na malém prostoru obklopeni opicemi, tak jsme popošli dál na volnější prostranství. Janča držela odpadky v igelitové tašce, nic netušíc byla oloupena o tašku s odpadky od menšího opičáka. Ten se ihned pustil do hodování. Co mu nevonělo odhodil a co se dalo dojíst, tak doslova dojel.

Opičák se svým lupem

Dojížděč s mangem

Už nemáme co by nám ukradli, tak pokrǎcujeme dál před budhu. 

Obcházíme budhu a pokračujeme po schodech vzhůzu až k kamenému chrámu, který je celý ve skále a nachází se zde mnoho kamenných budhů. Za vstup do chrámu chtějí 1500R, ale vzhledem k tomu, že nám to nic neříká a budhu jsme viděli již dole, tak jdeme zpět dolů. Jdeme pěšky na autobusové nádraží cca 2,5 km. Začíná být velké vedro a cesta s plnými batohy zǎcíná být nekonečná. Na nádraží si dáváme nějaké to jídlo a hledáme autobus do města Sigiriya.

Sladké, slané, pálivé a vše smažené

Autobusem za 160R /4os se vydáváme na cestu. Měla trvat hodinu a půl, z toho 15minut jsme čekali na naháněče z autobusu, který si šel koupit sváču.

Před výstupem z autobusu se mě naháněč ptá kde budeme spát. Bohužel to jsme nevědeli, tak mi předává vizitku a my vystupujeme.

Jdeme směr Pidurangala kolem budhistického chrámu až ke skalním vykopávkám a menšímu chrámu ve skále. Cestou se nás chytli dva psi, kteří očekávali, že něco dostanou. Po skálou platíme 300R a necháváme si zde batohy.

Začínáme stoupat k vrcholu, nejdřive po kamenných schodech, které se postupně mění v kamení a na některých místech pouze hlína a husté stromy. Po 20 minutách jsme u velkého ležícího budhy, kde potkáváme skupinku čechů vedených průvodcem. Cesta nekončí, pokračujeme dále vzhůru až na vrchol. Pořád pronásledováni psími otravy, kteří se neustále pletli pod nohy zdoláváme veškeré překážky. V žabkách se to ale šplhá... Jednu pasáž už psi nezvládli, tak ničím a nikým nerušeni dosahujeme vrcholu. Máme super výhled na Lions Rock, na který se platí vstup 3000R a dle některých blogů ten pohled z ní není tak dobrý jako z vrcholu Pidurangaly. Během focení na vrcholu se z ničeho nic objevil na vrcholu i jeden ze psů. Udělali jsme první sérii fotek a vidíme, že mraky s deštěm jdou velice rychle. Sotva jsme si dali skupinovou fotku zǎcalo pršet. Utíkáme se schovat pod jediný balval, který na vrcholu byl. Přibíhá i rodinka srílaňcanů, kteři byli na vrcholu před námi. Máme chvilku čas a proto si dáváme sušenky a ovoce. Rodinka si začíná zpívat a tleskat. To by nebyla Janča aby se nepřidala, která mimochodem ze srandy roztleskala letadlo do Dubaje. Po chvilce po nás posunky chtějí i něco od nás. Dáváme kočka leze dírou a prší prší. Zpívají ještě jednu a je po dešti.

Rodinka se vydává směrem dolů a my si dáváme druhou sérii fotek. Kocháme se ještě dalšich 20 minut a protože bude brzy tma, tak se vydáváme dolů.

Za námi Lion Rock, pohled z Podurangaly

 Pod skalnatým úsekem na nás čeká i druhý otrava a plete se nám po nohama cestou dolu. Pod horou čekají dva kluci, kteří dostali tip od naháněče z autobusu. Nevědeli jsme kde s blížící se tmou budeme spát, tak jsme dali týmovou poradu. Říkam jim, že chceme večeři s ubytování za 5000R pro všechny. Plus samozřejmě odvoz na hotel. Zavolal svému otci a ten řekl ok. Tak jsme si tedy plácli, Jirka s holkama naskákali do tuk tuku. Já s tím druhým sedl na motorku a vyrazili jsme. Jeli jsme po písčité cestě kterou jsme pod horu přišli. Říká mi ať se držím, že zná zkratku a zajel do lesa. Přes kořeny a blátem se proplétal, jako by mi chtěl ukázat jak mu to jde. Cesta trvala tak 5 minut. Vyhazuje mě prě domem, který je uprostřed ničeho a odjíždí pryč. 

Bavím se s majitelem a ten mi říká, že je bratr naháněče z autobusu. Tak jsem si poskládal v hlavě všechny puzzlíky a konečně chápu, kde se vzali ty kluci pod horou. Prohlížím pokoje a vše vypadá docela dobře. Mezitím dorazil tuk tuk s holkama a Jirkou. Objednáváme večeři na 18:30 a jeeme se po náročném dni osprchovat a lehce odpočinout.

K večeři máme salát skuřetem a nudlemi. Během večeře se neskutěcně rozpršelo. Probíráme celý den, smějeme se opicím a výšlapu. Přichází dezert, papaya a vodní meloun. Přichází majitel, zda nám chutnalo a jestli si dáme místni Arak jako longdrink za 400R. Arak jsme chtěli ochutnat, tak první forma bude nějaký mix s freshem. 

Vypadá to opravdu jako fresh, akorát je dost silný. Znovu plánujeme dalši den. Jsou dvě varianty, ale ty se vymyslí ráno.