Jdeme směr Pinnewalla a z mostíku vidíme prvního varana. Měl asi 130 centimetrů.
Od mostíku neujdeme ani 20 metrů a už nás zastavuje tuktukář, nabízejíc veškerý servis. Autobus nejezdí tak často a my máme plné batohy, proto tedy nasmlouváme cenu 150R k slonímu sirotčinci. Nasedáme do tuk tuku, jelikož byl pro 3 lidi, sedám si k řidiči. Jízda v pěti lidech mu zjevně nevadí, dokonce mě nechává i řídit. Cestou jsme se ptali na sloní safari (Elephant Safaris). Mají zde 8 slonů, na kterých si můžete zajezdit, umýt je, nakrmit a dostat odnich sprchu. Zastastavujeme tedy před branou a vchází dovnitř. Za 2000R jsme měli 10 minutovou projížďku a mytí slona. Nejdřive nás provedli malým muzeem, poté usadil na slona, kde jsme se mohli vyfotit. Předáváme telefony na focení průvodci a můžeme jet.
Sedíme pouze na dece, takže doslova cítíme jak se slonovi hýbají obratle. Uděláme malé kolečko v areálu a cestou zpět na místo, kde jsme nasedali. Ono místo, kde jsme nasedali vypadá jako zvýšený perón. Slézáme tedy ze slona a odcházíme k řece, kde už byl jeden slon "naložený" na boku a užívajíc si drbání od svého opatrovníka.
Nastupují holky, dostávají do ruky kus kokosové šlupky a jdou na věc. Drbaly, škrabaly a oplachovaly slona asi tak dobře, že si odfukoval chobotem. Ani já s Jirkou jsme si tuhle přiležitost nenechali ujít, tak přebíráme "žezlo" od holek a jdeme mu také umýt kus těla. Nejprve jsme ho spíše lechtali, ale techniku jsme odkoukali a pořádně přitlačili. To už slon byl znǎcně spokojenější.
Zážitek obrovský, proto odcházíme velice spokojeni.
Před branou na nás čeká tuktukář a ukazuje ještě na budovu vedle, výrobna papíru. Říká, že je to zadarmo. Máme jěště čas a tak tedy vcházíme dovnitř. Ujímá se nás stařík, kterému chybí na každé ruce dva prsty a i nějaký ten článek navíc. Má dobrou angličtinu a mluví k nám, jako by jsme byli jeho děti.
Popisuje nám výrobu papíru ze sloního trusu, který odebírají od slonů, na kterých jsme jezdili.
Vše je stoprocentní přírodní produkt, i barviva jsou přirodní. Barva papíru se odvýjí od toho co slon sní. Každý proces má své stanoviště, kde jsou minimálně dva lidé (především ženy). První- sběr trusu. Druhé - drcení recyklovaného papíru a míchání s trusem. Třetí - vaření. Čtvrté - vyrovnání směsi na síto. Páté - prokládání síta látkou. Šesté - lisování a odstranění vody. Sedmé - sušení.
Nakonec papír oříznou a je hotovo.
Všechny tyto úkony by se dali nahradit linkou, ale firma si zakládá na ruční praci. Po prohlídce vcházíme do showroomu, kde si můžeme koupit produkty, které firma vyrábí. Nakupujeme pohledy a odcházime ven.
Máme krásnou půlhodinu na to, aby nás tuk tukář odvezl k slonímu sirotčinci. Jsme na místě asi za 5 minut a jdeme se podívat na mytí slonů k řece. Vešli jsme do dlouhé ulice, která směřovala k řece. U řeky se sloni ze sirotčince koupali a poté ulicí šli zpět. Cca v půlce nás zastavil nějaký pán s tím, že dál už se platí vstup. Měli jsme to nǎctené z průvodce, že za koukání na slony během koupání a vstup do areálu sirotčince stojí 3000R. Proto jdeme před bránu, zaujímáme nejlepší místo na focení a natáčení a čekáme na poledne, kdy mají sloni namířeno zpět do areálu. Přesně ve 12 hodin vidíme prvního slona. Poté chvilku nic až najednou doslova běží stádo cca 30 slonů. Přebíhají silnici a tlačí se do brány.
Proběhla i mírná tlačenice, kterou zídka s branou vydrželi.
Vše natočeno, vyfoceno a můžeme jet zpět. Tuktukář, který nás přivezl mezitím usnul v tuktuku. Probouzíme ho a znovu za 150R jedeme zpět na křižovatku s hlavní cestou do Kandy. Jako správný obchodníček nám zastavuje u Herbal garden, která nás vůbec, ale vůbec nezajímá. Takže trochu naštvaně pokračujeme v cestě. Zachtělo se nám čerstvého ovoce, tak přibrždujeme u stánku s ovocem. Ani nevystupujeme a rovnou z tuk tuku se ptáme na 3 červené banány. Chtěl za ně 100R, což nám přišlo hodně, tak mu říkam 40R. Říkal, že jsou dražší, mě se to stejňe nezdálo. Řekl jsem mu, že je tedy nechci. Dal mi je do ruky a zǎcal říkat něco o tom, že jsme ze stejný červený krve a přitom šermoval s nožem okolo a držel mou ruku a ukazoval s nožem na žíly. Rozloučili jsme se se slovy, že on je rád a já jsem rád a zmizel do své chatrče. Ptal jsem se tuktukáře, co to bylo? On jen kroutil hlavou a nechápal taky.
Vystupujeme a hledáme nějaké místo, kde se můžeme najíst. Našli jsme rodinnou restauraci koused od zastávky autobusu, vcházíme dovnitř a už víme co si dáme. Rýže s kari a všechny přilohy, které mají. Otíráme si ruce a dáváme si to pěkně po jejich. Pravou rukou promícháváme a jíme a levou vůbec nezapojujeme.
Lusky a lilek se dají jíst, ale čočka je dost pálivá. Pro Jirku v pohodě, ale já jsem orosený až na pr*eli. Dojíst jídlo mi pomáhá větrák, který je za mnou. Platíme každý 200R a kupujeme nějaké sladké pečivo a odcházíme na autobus.
Jede nám za 10 minut, což je krásné načasování. Za hodinku a půl přijíždíme zpět do Kandy a vydáváme se na cestu k budhovi, který shlíží na město. Cesta z centra trvá cca 20 minut. Před budhou odkládáme boty a jdeme bosí vzhůru. Budha má výborný výhled na město a hory, které obklopují město Kandy.
Na hotelu si dáváme sprchu a vyrážime na věceři. Sotva dojdeme do centra, začíná pršet. Je půl deváte a spousta restaurací a rychlých občerstveni zavírají. Padají provazy vody a my v žabkách a lehkých mikinách přebíháme pod stříškami krámků hledajíc restauraci. Koněcně, po 10 minutách pobíhání v uličkách Kandy nacházíme.
Jirka s Veronikou si dávaji rotti, Janča si dává nudle s kuřecím a já kuře s rýží na kari a vajíčkem.
Večeře v plné kráse.
K jídlu jsme si objednali každý fresh za 150R. Každý si objednal jiný, abychom ochutnali co nejvíce chutí. Mango, limetka, ananas a banán. Všechny výborné a poctivé. Za večeři já s Jančou po180R a Jirka s Veronikou 250R.
Déšť neustal, jdeme nakoupit snídani a vody na druhý den a rychle na hotel.
Rozvěšujeme mokré věci všude po pokoji a plánujeme další den.
Žádné komentáře:
Okomentovat